bolesti zad    / 15. 06. 2021

Není všechno zlato, co se třpytí

Milí čtenáři a přátelé chytrého pohybu, ráda bych se s Vámi touto cestou podělila o svou životní zkušenost. Stejně tak jako všichni ostatní i já se nerada chlubím svými chybami, ale může-li to pomoc někomu dalšímu, říkám si proč ne.


Napsat tento článek mě inspiroval Daniel s Alčou v rámci projektu „Díky Mami!“ Kde zmiňují, vše co jsem dělala v těhotenství i po něm „jinak:)“, ale slyšet je v té době, byla bych si jistá, že mě v podstatě chválí. Vždyť jsem pravidelně cvičila, cítila se a hlavně vypadala skvěle.

On je totiž rozdíl mezi - poslouchat a POSLOUCHAT. Většinou máme vlastní povědomí o daném tématu zafixované natolik, že těžko přijmeme skutečnost, že je vše vlastně úplně jinak. Uvidíme to na reakci kluka z posilovny, kterému pustíme Danovu přednášku „Bedra do podložky“. Můžeme si také představit dámu, která celý život dýchá se zataženým břichem pod klíčky, aby ji netlačily kalhoty velikosti XS. Jsem si jistá, že tato dáma bude při sledování přednášky „Pupek k páteři“ vypadat, že se jí toto téma vůbec netýká. Né snad protože by se styděla, ale ona o tom opravdu neví. Její mozek je na tento náhradní stereotyp dýchání zvyklý natolik, že by hluboký nádech považoval za chybný.

Do těhotenství jsem skočila jako „sportovkyně“, zvyklá 5 – 11hodin týdně trénovat capoeiru a 5 – 7krát týdně běhat, nebo se jen projet na bruslích. Na miminko jsem se těšila, ale sportu jsem se vzdát nechtěla, tak jsem si začala alibisticky hledat články o sportovkyních, které naplno pokračují ve svém sportu i v těhotenství.

Musím říct, že mi to fungovalo. „Jen“ mě při běhu pálila lýtka a časem jsem znala všechna křovíčka na své běžecké trase:). Okolí reagovalo velmi pozitivně, věty typu „těhotenství není nemoc, podívejte na Elišku“ jsem slýchala denně. Všichni chválili a chválili a tak jsem s hrdostí mně vlastní pokračovala.

Porod trval 24hodin a já ho opět považovala za sportovní výkon. Zpětně vím, že byl těžký, ale tenkrát jsem byla spokojená. Druhý den jsem už běhala po pokoji a tak lékaři ani sestry nepovažovali za nutné, nikterak mě informovat a poporodním cvičením ani o klidovém režimu.

To je právě ten kámen úrazu, na který chci upozornit. Jakmile nehledáme pomoc, okolí nám samo nepomůže a jakmile se sami nevnímáme a tudíž se nějaký čas (tělo vydrží krátkodobě opravdu hodně) ničíme a nevíme o tom, nepomůžeme si ani sami. Maminky, které vnímají změny na svém těle, hledají možnosti a informace jak cvičit, aby jim bylo lépe. Když se necítí dobře, dokážou si říct o pomoc. Ale ty které nemají čas vnímat své tělo, nebo to z nějakého důvodu neumí, logicky nemají potřebu nic měnit. Tak milé ženy, my, které dokážeme všechno, občas se zastavme a zamysleme se, zda to zvládne i naše tělo. Neboť naše tělo je jediné místo na světě, ze kterého neutečeme a co na něm napácháme, to si poneseme až nakonec své životní cesty.

V mém případě „nebyl důvod přestat cvičit“, říká se 6 týdnů, ale proč bych nemohla pokračovat v tom, co mě baví, když mě nic nebolí a únava... všichni jsou přeci unavení a zvládají se věnovat tomu, co je naplňuje. První půlrok po porodu byl náročný, ale hezký. Můj synáček toho v noci moc nenaspal a přes den krásně spal v posilovně nebo v tělocvičně. Vnímala jsem to jako čas, kdy se mohu věnovat sama sobě. Ani ve snu mě nenapadlo, že se postupně ničím. Tělo bez regenerace a relaxace, nemůže dlouhodobě fungovat. Zejména pokud silové a aerobní cvičení probíhá v těhotenském držení těla. Toto držení se časem zafixuje natolik, že ho mozek opět vyhodnotí jako standard. Zde si právě zaděláváme na průšvih a to nejen v oblasti svalových dysbalancí a narušení CNS, ale časem se toto držení pochopitelně projeví i na kostěných strukturách.

Domnívám se, že aby k tomu došlo, nemusíme ani chodit do posilovny. Celodenní péče o miminko v přetrvávajícím těhotenském držení těla v kombinaci s domácími pracemi, dokáže časem také napáchat mnoho problémů.

Mě osobně tělo upozornilo, že něco není v pořádku, po půlroce tohoto Maratonu a to silnou bolestí kostrče, bolest se každým dnem stupňovala. Fyzioterapie, kde mě mimochodem opět chválili za krásný svalový korzet, nezabrala. Tak jsem to nechala být. Po dalším půlroce jsem se rozhodla založit vlastní klub a tak jsem trénovala každý den, někdy i více než 3 hodiny denně. Bylo mi fajn, tedy psychicky, zrovna jsem si plnila životní sen – starala se o úžasného syna a současně učila děti sport, který miluji, jen mé tělo hlásilo, že už nemůže. Všechny svaly na těle mě bolely a cítila jsem opravdu velkou únavu. Zlom přišel až ve chvíli, kdy jsem bolestí v oblasti trapézového svalu nemohla spát. Lékař řekl, že je to namožené a tak jsem cvičila dál, tedy až do chvíle, kdy mi pravá ruka vypověděla službu. Na magnetické rezonanci mi byl zjištěn výhřez meziobratlové ploténky C6/C7 6mm. Musím říct, že tato bolest a bezmoc mě zastavila a donutila začít se vnímat.

Myslím si, že každý kdo zažil podobnou situaci, ví jak těžké je najít skutečného odborníka. Já hledala rok.  Rok trvalo, než jsem pochopila, že žádný kvalitní svalový korzet nemám a nikdy jsem neměla. A že buchty na břiše mi páteř neochrání. Stejně tak dům bez kvalitních základů, hezká fasáda nespasí. Možná chvíli, ale až přijde hurikán, jakým byla v mém případě kombinace mateřství a sportu, dům spadne. V tu chvíli začneme opět stavět od základů.

Za svou životní zkušenost jsem vděčná, naučila jsem se odpočívat a jako trenérka pochopila, jak funguje lidské tělo a tedy jak s dětmi pracovat, aby z nich vyrostli zdraví dospělí:). Tímto bych chtěla poděkovat Danovi Müllerovi a jeho skvělému týmu za osvětu, kterou posílá do světa. Každé video, článek, lekce či kurz v sobě nese obrovské množství energie a času. Energie, které nikdo z nás nemá neomezeně a s časem je to zrovna tak. Díky Dane!



Doporučujeme z článků

Nakup si pomůcky

Triko

Koupit 200,-

Sada míčků pro vbočený palec a pánevní dno

Koupit 452,-

Sada míčků pro vbočený palec a pánevní dno včetně poštovného

Koupit 615,-

Půlmíček

Koupit 180,-

Desky IQ

Koupit 121,-

Triko

Koupit 258,-