Reportáž - Když dva dělají totéž, není to totéž

     Mám šestiletou holčičku a při pohledu na její kotníky se mi chtělo brečet – pes valgus, dětská plochá noha, kotníky spadlé dovnitř, kolínka s vnitřní rotací. Jedna z nejčastějších příčin proč rodiče přicházejí do ortopedické ambulance. To byl také náš případ. Dostali jsme vložky do bot a 10 rehabilitací, které bohužel nebyly vůbec funkční. Už dva roky docházím do ústavu jménem IQ pohyb a během té doby si postupně rovnám vlastní tělo, vedu klienty na lekcích jógy ke zdravému pohybu, prohloubila jsem si znalosti anatomie, povědomí o tříbodové rovině, jak má vypadat chůze a krok, ale vlastní dceři jsem pomoci neuměla. Navštívila jsem i odborníka přes spirální dynamiku, ale přesto nic na šestiletou Káju nefungovalo. Ve všech cvicích byla špatně, se spadlým kotníkem anebo jeho správné nastavení bylo obtížné. Daniel Muller má znalosti, dovednosti a ještě něco navíc. Stačilo mu tak 10 minut, 3 fixy a funkční pohyb byl na světě (při sezení, při jídle, mytí zubů, česání, nazouvání bot). Trénujeme x-krát denně v běžných denních činnostech. Jde to použít na lyžích, na kole, pro dítě i dospělého! Stačí říct čtyři slova („Máš vytažené modré body“) a obě víme, co máme dělat. :-) To, že mi hned v první minutě našeho setkání ještě nastavil zrcadlo, když Kája mrskla svlečené oblečení na zem a zastavil mě se slovy: „kam to hodí, tam to najde. To beru jako bonus, třešničku na dortu.

     Po 2 měsících je práce na noze vidět. Zlepšilo se postavení patní kosti, klenba. Máme další úkoly a cviky. Dnes Káje uvolnil čelist, zátylek, hrudník, dolní končetiny a mě pootevřel zase o kousek oči. Před spaním mi moje holčička řekla:„maminko mně se tak ulevilo“. A nechtěla tam jít, že je strejda „přísnej“. Má z Dana respekt a „stažený půlky“ v přeneseném slova smyslu, protože de facto jí ty půlky uvolnil. A já říkám: „strejda je přísnej, ale spravedlivej“.

     Na třetí návštěvě přišel opravdový nášup. Odložili jsme švihadlo a vzali do ruky lano, míče, paže šly nad hlavu a začaly se dít věci. Ruce nám mohly upadnout, ehm oběma. :-) Přes léto jsme se tedy s dcerkou opravdu nenudily. Je neuvěřitelné pozorovat Dana při práci, občas se přistihnu, jak mi spadne brada a jenom zírám. Kája se pod jeho rukama úplně mění. Nicméně není to jen procházka růžovým sadem. Ze začátku, než tělo pochopí, co má dělat a nový cvik se propíše do hardware, potíme někdy pomyslnou krev a skutečné slzičky. Cviky, obzvláště u dětí, je potřeba zapracovat do denního režimu tak, aby se nám správný pohybový vzor dostal až do mozku. Postupně pracujeme na tom, aby tělo Káje fungovalo v souhře. Po půl roce vidím velké změny a současně vím, že je stále potřeba pracovat dále. Uběhly další 2 měsíce a zítra nás čeká čtvrté setkání. Nemůžu spát, tak dopisuji reportáž.

     Zakončím jogínsky – ať jsou v IQ pohybu šťastni a jejich práce přináší zdraví a radost trenérům i jejich klientům. Protože taková práce má skutečný smysl. Sama si myslím, že mé kroky do IQ pohybu nasměrovala jogínská sankalpa. Sankalpa je taková modlitba, přání nebo také záměr, který si můžete v duchu vyslovit třeba před jógovým cvičením. V té době jsem měla tak 2 roky od získání certifikátu na trenéra jógy. Čím více jsem s lidmi cvičila a postupně se méně soustředila na sebe a více rozhlížela po cvičebním sále, tak jsem s hrůzou zjišťovala, že co člověk, to individuální pozice. Moje původní pohybové vzdělání mě na toto úplně nepřipravilo. Určitou dobu jsem klienty motivovala ke každodennímu cvičení a doufala, že se ke správnému pohybovému vzoru procvičí. Bohužel k nějakým poznatkům se člověk procvičí, ale zároveň je tělo schopné vesele cvičit se svojí patologií a jen se v ní utvrzovat. V té době na mé lekce začaly chodit lektorky, které měly svoji specializaci z ústavu jménem IQ pohyb. Červíček pochybností byl zaset a já jsem se rozhodla zjistit, co je to zač a vybrala jsem si kurz Těhotné po porodu. No, moc jsem toho po kurzu nepobrala a rozhodla jsem se přihlásit na Instruktora zdravotní TV, protože to moji klienti přece potřebovali. Záhy jsem zjistila, že jsem to i já velice potřebovala. Už to budou 2 roky a za mnou jsou hodiny studia, peněz za vzdělání, odcvičených lekcí, času stráveného na přípravách lekcí, analyzování toho, co klientům funguje a co případně ne. Od té doby vedu své lekce jinak. Prostě není jedno, co dělá v jednotlivých pozicích pánev, ruka ani noha a teď už mám i návod pro své klienty. Není to snadné, to říkám dopředu, ještě stále si vše ladím. Někdy vzpomínám, jak jsem chodila na hodiny a jen podle pocitu a jaký byl feeling v sále, jsem udělala hodinu, propotili jsme tričko a všichni měli dobrý pocit. Teď je to jiné, moje práce mě stojí více úsilí, přesto bych neměnila. Lekce má vždy svůj záměr, v návaznosti na jógové pozice, které budeme probírat, mohu klienty připravit. Rozpohybovat jim tělo, zaktivovat hluboké svaly, pracovat na tom, aby tělo bylo v ose, uvolnit jim tkáně a pracovat na tom, aby měly potřebnou délku a elastičnost. A toto všechno mi postupně dodává radost, hravost a větší smysl pro mojí práci, i když někdy potím krev a slzy…

Před                               

Po