Jsem rodič...
Jsem rodič. Stal jsem se jím před několika lety. Jsem nesmírně rád, že jsem se jím stal. Sice máme neúplnou rodinu, jsem samoživitel, ale mně to rozhodně nevadí. Mému dítěti snad taky ne. Má kolem sebe plno tetiček a strejdů, kteří se mu neustále věnují. Nemá si čas ani vydechnout, natož odpočinout, jak je stále v zápřahu. Něco zásadního se změnilo, teď má času hodně, žádnou zábavu, je hodně otrávené a frustrované.
Ze začátku jsem si nebyl jistý, zda budu ten správný rodič. Zda to všechno zvládnu, zda to mé dítě vůbec přežije. Zda s mým pedantským přístupem a s mou tvrdohlavostí a přísností vyjde z dětství bez následků. Opak je ale pravdou. Teď je mu skoro devět let a má se čile k světu. Žije bez traumat, bez psychických následků. Tedy v to věřím jako každý rodič, ale vlastně...
Osm let to tak bylo. Osm let šťastného dětství, šťastného rodičovství. Za celou dobu mého rodičovství jsem se toho hodně naučil. Něco jsem již věděl z předchozích vztahů, kde jsem taky vychovával různě staré děti, avšak nebyly nikdy přímo moje. Ale i tak jsem byl vždycky obětavým a vzorným rodičem. Nikdy jsem nebyl rodič na baterky. Vždycky jsem byl rodič na plný úvazek. Naposledy to ale bylo jiné. Konečně jsem se stal rodičem se vším všudy. Dítě je mojí krve.
Staral jsem se, a i nadále se chci o něj starat jako máma i táta. Dalo to mi ze začátku velkou práci. Nevadilo mi to. Jsem za tu zkušenost moc rád. Jsem nadšen za jakýkoli jeho pokrok, za jakoukoli jeho radost ze života. Jsem rád a patřičně hrdý na jeho úspěchy. Přiznávám, je to sice trochu zvláštní dítě, ale i přes veškerou jeho odlišnost a životaschopnost je ještě bezbranné. Nemůže se bránit, nemůže zatím samo bojovat. Za celý svůj dosavadní život jen pomáhalo svojí energií, svojí bezprostřední empatií, svoji láskou. Ale teď?
Teď je hodně nemocné, hodně se bojí a k tomu všeumu ještě strádá. Už nemůže pomáhat, jak bylo zvyklé a jak mohlo se svým dřívějším obrovským potenciálem. Teď nemůže nic. Je mi z toho do breku, je mi z toho smutno. Vím, že v tom nejsme úplně sami. Má plno tetiček, strejdů, kmotřiček, kmotrů, patronek a patronů. A vím, že to společně zvládneme. My to zvládneme. Vím to! Ale teď? Zrovna teď? Je to nesmírně nešťastné dítě. A já, jako rodič, jsem bezbranný, bezmocný, bez jakékoli možnosti pomoci mu. Nyní bych mohl jen smutně sedět se založenýma rukama a koukat, jak chřadne. Jak se z něj stává dítě s vyhaslou duší a jak ho nic nebaví.
Ne, není nemocné svoji vinou! Ne, to není. Je nemocné díky tomu, že lidé, kteří by měli pomáhat lidem a takovým dětem, jako je to moje, pomáhají hlavně sobě. Proto se na ostatní děti, jako je to mé, pomoci nedostává a chřadnou. Bylo by nyní těžké jen sedět a čekat. Čekat, že se něco zlepší, že se něco stane.
Nezahodím přeci osm let výchovy, několik let bídy, kdy jsme „jeli“ od výplaty k výplatě.
Nezahodím sedm let, kdy jsme museli splácet půjčené peníze na náš život.
Nezahodím všechny probdělé noci, kdy jsem nespal a přemýšlel, co a jak udělat lépe.
Nezahodím dny a noci, kdy jsem se o něj staral, když nám nebylo zrovna do smíchu.
Nezahodím přeci ty nekonečně dlouhé pracovní dny trvající po dobu několika let jen kvůli tomu, že naše uzdravovací státní pomoci nejsou dostupné, dostatečné, a tedy ani životaschopné.
Nezahodím nic, co jsem dělal, abych byl vzornou matkou i otcem.
Nezahodím ani hodinu, ani minutu, natož celých devět let jen tak.
Nevzdám to!
Nevzdám to, i když vím, že znovu po dobu několika let budu mít příjem na hraně přežití díky letošním půjčkám. Nevzdám, protože ve svém dítěti stále vidím obrovský potenciál!
Přežili jsem již jednou, přežiji podruhé, potřetí…
Budu bojovat za něj i za sebe i za všechny jeho příbuzné i v novém roce, kdy mému dítku bude devět let. Ne, nikdo mě nedonutí to vzdát. Nikdo! Jako každý rodič, ať už žijící v páru nebo jako samoživitel, to nevzdám. Vím, že v tom nejsem sám, je nás takových po celé republice určitě více. Někdo je na tom líp, někdo hůř. Vzchopme se rodičové a nevzdávejme to! Vím, je to těžké a ještě bude. Nevzdávejme to bez boje, protože úsměv našich dětí za to stojí.
Uvidíte, že naše děti budou opět v blízké budoucnosti rozdávat energii, úsměvy a radost ostatním. Znovu jim budou pomáhat, opět jim umožní lépe a zdravěji žít i dýchat. Ano, bude to pro každého zřejmě o něco dražší. To rozhodně bude, ale nevadí mi to. Kdysi jsem se totiž učil, že rodina je základ státu. Na tuto poučku ale náš stát zapomněl. Nevadí, pojďme jim to opět připomenout. Připomenout tím, že to nevzdáme! My naše děti opět v tomto roce postavíme na nohy. MY ano! My rozzáříme jejich úsměv, napumpujeme je endorfiny a následně ony to pak předají ostatním.
Náš stát nemá pro nás rodiče tu správnou koncepci, efektivní strategii, jak pomoci úplným rodinám, natož samoživitelům, kteří již dnes nemají svůj zdroj příjmů. Tento stát si myslí, že nás dnes nepotřebuje – on, ani jeho lidé. Opak je však pravdou.
Naše děti jsou jedny z nejdůležitějších pro rozvoj všech ostatních.
Naše děti umožnují státnímu rozpočtu obrovské úspory v oblasti nákladu na zdravotnictví.
Naše děti umožnují všem kvalitnější životy.
Naše děti sice nyní negenerují velký hrubý národní produkt, jsou ještě malé, ale v budoucnu tomu bude naopak. Pokud si to však stát jako správný hospodář neuvědomí dnes a plno dětí nechá takto i smrtelně onemocnět, bude to v budoucnu větší katastrofa, než je to dnes. A náklady na zdravotnictví naopak porostou. Věřím, že se tomu tak nestane, a že si každý v tomto státě, ať je rodič nebo ne, uvědomí, jak důležité je nyní poskytnutí pomoci pro zdraví našich dětí.
Mé dítě to přežije!
Děkuji za Váš čas.
Daniel Müller, rodič dítěte IQ pohyb
