Článek - Inkontinence po porodu

     Vždycky jsem milovala sport. Přišel mi jako automatická součást mého života. Proto ani ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem s ním nepřestala. Díky své kondici a příznivě se vyvíjejícímu těhotenství nebyl důvod fyzické aktivity přerušit. V prvním trimestru jsem sice sportovat chtěla, ale o mnoho víc se mi chtělo spát, takže jsem upřímně trošku zpomalila a místo pravidelné cvičící lekce nebo běhání jsem šla do postele. O to víc jsem chytla druhý dech od čtvrtého měsíce (zřejmě jsem se pořádně prospala v tom prvním) a byla schopna si zaběhnout a doběhnout i závod na pět kilometrů. Přihlásila jsem se na těhotenské plavání a těhotenské cvičení. Občas jsem trpěla tím, že to na mě bylo příliš pomalé, přeci jen, byla jsem zvyklá na trojnásobné tempo, bříško jsem měla stále velikostně spíš jako po kachně s osmi, a tak mi pohupování po míči přišlo akorát tak dobré na zklidnění tepové frekvence, když jsem těsně před lekcí vyběhla tři patra. Postupem času jsem ale pochopila, že až do porodu trhat rekordy nebudu, a že se vlastně začínám zpomalovat tak nějak sama, protože se zvětšující bříško stává docela slušnou zátěží. 

     Porod proběhl stejně jako celé těhotenství bezproblémově a přirozenou cestou a já zahájila šestinedělí. Pomyšlení na sport jsem rozhodně neměla, jediné, co mi stačilo ke štěstí, byl spánek, silný vývar, sladkosti na doplnění energie a návod na co nejlepší péči o dítě. Už v porodnici jsem si lehala na břicho a postupně se snažila o zavinování dělohy. Víc jsem ale upřímně nepodnikala, protože informací ohledně cvičení po porodu bylo jako šafránu. Až po skončení šestinedělí, když jsem absolvovala gynekologickou prohlídku, mi bylo sděleno, že je vše "tam dole" v pořádku a že mohu postupně s fyzickou aktivitou začít. A tak jsem se mezi kojením vydala zkusit svou oblíbenou běžeckou trasu. A běhala jsem a běhala jsem. K tomu jsem začala posilovat a makala na tom, abych se dostala zpět do kondice. Navíc mi endorfiny ukrutně scházely. Kromě toho jsem pravidelně chodila s kočárem a minimálně dvakrát denně korbu i s dcerkou vynášela do prvního patra. Na začátku byla lehoučká, ale postupem času, s jejím přibývajícím apetitem zátěž - navíc převážně jednostranná - rostla. Začala mě bolet záda, především oblast beder a bohužel se dostavilo něco, co jsem do té doby znala pouze z reklam běžících na televizi nebo v čekárně mého gynekologa – inkontinence. Nejvíc jsem její plnou sílu pocítila na běžeckém tréninku – to jsem uběhla x kilometrů a pak přešla do druhé fáze, kdy se začala pilovat běžecká abeceda plná dalších, ale ještě intenzivnějších poskoků. A najednou jsem ucítila, že došlo k regulérnímu úniku moči. A znovu. Se sebezapřením jsem trénink dokončila a jen děkovala Bohu, že mám tmavé sportovní legíny a je vedro, takže případně vypadám jako zpocená. Říkala jsem si – to je asi normální po porodu, příště už to bude lepší. Nebylo. Bylo to horší a z tréninku jsem odešla už v polovině.

     Styděla jsem se. Před sebou, před partnerem. Když už jsem se nějak srovnala po hormonální smršti v šestinedělí, měla jsem tu novou výzvu. Každopádně, když jsem překonala stud a zjistila, že to vlastně není nic nenormálního a že se to děje mnoha ženám, rozhodla jsem se s tím něco dělat. Začala jsem studovat různou literaturu, pročítat články na webových stránkách. Objednala jsem se na fyzioterapii a naučila se cviky na pánevní dno, o kterém jsem sice již něco slyšela, ale do té doby mě nechávalo ledově klidnou a maximálně jsem jej respektovala, že je součástí mého těla. Bohužel jsem nebyla dostatečně motivovaná – netrápila mě inkontinence v běžném životě – tak jsem postupně s docházkou na fyzioterapii a s cvičením přestala. Inkontinence tak stále přetrvávala (světe, div se) a já raději přestala běhat. Pak jsem ale, díky partnerovi a domluveným dnům, kdy jsem mohla mít večer pro sebe, začala chodit na lekce pilates. Dočetla jsem se totiž, že metoda Pilates je ideální pro stavbu kvalitního hlubokého stabilizačního systému, do kterého pánevní dno spadá. A brzy se účinky začaly dostavovat. Dobrým barometrem úspěšnosti posílení hlubokého svalstva, a tím pádem zlepšení funkčnosti pánevního dna, mi byly opět zahájené běžecké tréninky. „Nepříjemných nehod“ postupně ubývalo, navíc jsem měla pocit, že i moje bedra jsou vděčná za postupné vyrovnávání dysbalancí v mém těle, které se nastřádaly nejen v těhotenství a následném vzpírání s dítětem a kočárkem, ale již v letech předešlých.