Článek - Kdy začít cvičit v těhotenství

Hlavně dítě! 

     Je leden 2007, mrazivé ráno, a já držím v ruce těhotenský test, na němž se pomalu, ale jistě objevuje slabá druhá čárka. Konečně! Konečně jsem se dočkala, konečně se to povedlo! A zatímco přemýšlím, jak se mi změní život, jak přizpůsobím své četné pracovní povinnosti novému stavu, v hlavě se mi plíživě objevuje i myšlenka: Změní se mi tělo, měla bych začít cvičit. Abych byla po porodu zase fit a štíhlá, abych v těhotenství nepřibrala více, než je zdrávo. Mé další kroky tedy vedou na internet. Cvičení pro těhotné, pilates, jóga, co si vybrat? Nabídek je hodně. Volím jedno renomované studio, které vedou porodní asistentky – to abych měla jistotu, že já i dítě budeme v rukou profesionálů. Nakonec se však díky práci a všemožným pochůzkám u lékaře na cvičení dostanu sotva dvakrát do měsíce. Popovídáme si s ostatními, zahopsáme si na balonu, nakonec dýcháme jako psi a jde se domů. Když pak dojde na samotný porod, na nějaké psí dýchání si ani nevzpomenu. 

     Po porodu se veškerá má pozornost zaměří na toho malého drobka. Sotva se stihnu najíst, natož abych si našla čas na nějaké cvičení. A proč taky? Čtvrtý den po porodu hravě oblékám své kalhoty z doby před těhotenstvím, tak na co cvičit? 

     Čas uhání, je léto 2009 a bez nutnosti testu už tuším, že jsem asi zase v „tom“. Po cvičení se sice podívám, v okolí našeho města ale zrovna žádné není. A dojíždět těhotná s dvouletým prckem do Prahy je trochu sci-fi. Zatímco u prvního těhotenství na mně ještě v pátém měsíci není nic vidět, u druhého se břicho rovnou vyklene do velikosti běžné pro konec druhého trimestru. Pálí mě žáha, usínám vsedě, mívám bolesti zad. To k tomu zkrátka patří, říkám si, zkousnu zuby a vydržím, co taky jiného? Však ono se to po porodu spraví. Ke konci devátého měsíce už připomínám slonici a časté cesty do porodnice jsou pro mě utrpením. Nejenže mě to nesmírně unavuje, ale pohled na štíhlé gazely s fotbalovým míčem pod trikem prohánějící se po čekárně mě uvádí do depresí.

     Po čtyřicátém týdnu se potomek konečně vyklube na svět a začíná klasický kolotoč ženy se dvěma malými dětmi. Co jsem u prvního nestíhala, u druhého zvládnu levou zadní. Být „zkušenou“ matkou je výhoda, hlavně aby kojenec byl v klidu a první potomek netrpěl nedostatkem pozornosti. Že ještě tři měsíce po porodu stále nosím těhotenské kalhoty a pořád mě bolí záda, mě sice trápilo, ale vlastně jsem moc nevěděla, co s tím. To jsou ta kila navíc, myslela jsem si, až zhubnu, tak se to spraví.

Hlavně zhubnout! 

     Jakmile tedy byli oba potomci hlídatelní, začala jsem pravidelně cvičit. Zhubla jsem, to ano. Ale tělo rozhodně nebylo ve stavu, který bych nazývala „v kondici“. Stále mě bolela záda, občas hlava, sem tam migréna. A pořád jsem se nedokázala zvednout z lehu do sedu a nechápala jsem proč, když tak často posiluju?

Úplně od začátku a lépe 

      Už ani nevím, jakou šťastnou náhodou jsem se tenkrát dostala na seminář o Core a principech posilování břicha v IQ centru na Smíchově v Praze. Diastáza? Aha… Dech? Já neumím dýchat? A vážně si můžu posilováním ublížit? 

     Začala jsem na věci nahlížet jinou optikou. Objednat se na diagnostiku k Danielovi Müllerovi byl první a zcela samozřejmý krok. Po hodině povídání, cvičení a masírování jsem odcházela jako jiný člověk, s neodbytnou myšlenkou v hlavě: Sakra, ten člověk ví za hodinu o mém těle víc než já sama za celý život! Najednou všechno dávalo smysl: moje bolesti zad, migrény, i to, proč se nedokážu zvednout ze země napřímo. Zjistila jsem, že moje skolióza není jen „něco, co mi kdysi diagnostikovali“, ale stav, který ovlivňuje můj dennodenní pohyb. Můj život nabral zcela jiné obrátky: Začala jsem si dávat pozor, jak sedím, stojím, jak si lehám, jak dýchám. Začala jsem cvičit s trenérkou, která poctivě hlídá, abych pohyb prováděla funkčně a správně. Cvičím denně – a zpravidla se kvůli tomu nemusím převlékat do sportovního ani chodit do tělocvičny. Stačí, když se napřímím, protáhnu, projdu, uvědomím si dech; nebo když se snažím o to, aby veškeré mé pohyby byly funkční. 

     Co bych tedy dnes udělala jinak? 

     Zamyslela bych se nad tím, v jakém stavu je moje tělo už ve chvíli, kdy jsem o těhotenství začala přemýšlet. Podívám-li se na dnešní nabídku cvičení pro těhotné, od dob mého těhotenství se liší jen nepatrně. Zaměřuje se (s čestnými výjimkami) pouze na oněch 40 týdnů, a vlastně počítá s tím, že žena, která otěhotněla, je v perfektním stavu. Tedy její pánev je napřímená, pánevní dno funkční a hlava, hrudník a pánev jsou v ose. Což je ideální stav, ve kterém je ale v dnešní době sedavých zaměstnání jen málokdo. 

     Po porodu je pak veškerá pozornost zaměřená na dítě. Přitom je to matka, která potřebuje péči. Její tělo v posledních devíti měsících prodělalo obrovské změny, a teď má 6 týdnů na to, aby se dostalo zpátky do pořádku. Důležité pro mě tedy není být fit po dobu těhotenství, ale hlavně a především být fit už před ním a zůstat i po něm.