zdraví    / 05. 04. 2022

Co je „normální” ?

Není to tak dávno, co jsem se dostala do situace beznaděje, nemohoucnosti, neustále bolesti, nepohyblivosti...


Bylo mi čerstvě 30 let, kdy se narodilo moje 3 dítě. Od mladých let jsem pociťovala sem tam nějaké bolesti v bederní oblasti. Ale kdo by ji neznal? Paradoxně byla tato bolest v naší rodině tak trochu „normální“ a běžná, všem dobře známa a tak to prostě je. V dospívání, bolesti v bederní oblasti se staly vlastně „normální“ a já jsme se zařadila do „normálního stavu“ v „normální“ rodině.

Představte si vesnici, se spoustu domácích zvířat a běžnou práci, kolem. Spíše těžší než lehčí. Normální je pomáhat, a „normální“ je bolest v bederní páteři. Až do určité doby. Doby, kdy na svět přišly moje děti a nějak to „normální“ začalo více než obtěžovat. Čas od času jsem se dostala do stavu, kdy mně pořádně švihlo v podobě ischiasu, ale kdo by to řešil, vždyť je to „normální“.

V průběhu 3 těhotenství již „normální“ bolest v bederní páteři se začala měnit v hluboce bolestivé a nepohyblivé stavy. V 6. měsíci jsem zůstala několik týdnů ležet, protože „normální“ stavy se změnily v obrovskou bolest, která mi nedovolila žádného pohybu, obrátit se na bok v posteli byl nadlidský výkon.  Nicméně dcera se šťastně narodila a nám začal běžný koloběh kolem 3 malých dětí.. ale, ne tak docela.

Po narození bolestivé stavy se prudce zhoršovaly, čím dál častěji jsem se dostávala do stavu, kdy mně ischias doběhl znova a znova, zůstala jsem ležet na zemi, bez toho, abych se mohla hnout z místa. Čím dál častěji znamená minimálně 1x do měsíce. Týden až dva mi trvalo, než jsem se opět postavila na nohy. A pak stačilo jen něco zvednout z podlahy, otočit se, provést prudký pohyb a opět jsem zůstala ležet. Tyto stavy se razantně zhoršovaly. Byly čím dál častější, čím více tím bolestivější a o to déle jsem se z nich dostávala.

Začala jsem tyto stavy řešit lékařskou pomocí. Po čase důkladné vyšetření magnetická resonace, jejíž nález mi v zásadě nic neříkal. Osteochondrosa L 3/4 a L4/5, přestavbové změny krycích plošek, edém. Trhlinana disku L3/4, protruze disku L4/5 o 5 mm s relativní stenotizaci lat.recesu L4/5 bilat. Spondylartritické změny L5/S1 s rekativní stenotizací kat.recesu L5/S1 – degenerativní postížení obratlových kloubů. Dexkonvexní skolióza L páteře.

/plochá bederní lordóza, vysazen levý bok, do flexe se distální L páteř nerozvíjí, antalgické vzpřimování, extenze v L úseku bez rozvíjení, inklinace doleva bez rozvíjení, doprava jen v náznaku, zvýšené napětí bederních vzpřimovačů trupu, ochablá břišní stěna, břišní svalstvo ani HSS pacientka nedokáže aktivovat, Lasseue negat. Billat. Omezené rozvíjení střední TH páteře do extenze, C páteř volná. Recidivující lumbalgie s poruchou statiky a dynamiky L páteře s masivní svalovou dysbalancí/

Co ale dál, jak mám takhle žít, se 3 malýma dětma. Více jsem přeležela v posteli, než jsme žila. Ischias mně doběhl kdekoliv a kdykoliv.. Třeba jsem neměla ani bolesti, sedla jsem do auta a už jsem nebyla schopna vystoupit. Čistila jsem si zuby a zůstala jsem na zemi v koupelně, kupovala jsem si boty v obchodě a zůstala jsem na lavičce. U kamarádky jsem zůstala ležet na podlaze, když jsme si s dětma hráli. Ráno jsem nemohla vstát z postele, nebo z velikými obtížemi. Kolikrát jsem vstala , ale po pár krocích jsem opětovně zůstala nehybná. Celé dny, týdny a měsíce, mně tyto stavy více a více nutily se ohýbat k zemi. Nebyla jsem schopna se úplně narovnat. Pouhým okem mých známých bylo vidět, že se celá postura mění, hlavně v hrudní oblasti. Tehdy jsem si tento problém uvědomovala, ale vždycky, bylo prioritou, jak nejvíce ulehčit bederní páteři.

 Jednou jsem zůstala paní rehabilitační lékařce na stole, zavolala mi manžela, ať si mně odveze domů. Začaly maratony rehabilitačních cvičení, parafin, elektrika, bazen, cvičení... dlouhou dobu pořád dokola. Proč ale to cvičení nepomáhalo, proč mi bylo stále hůř, jak je to možné, nechápala jsem to. Tolik cvičení, tolik rehabek a pořád hůř. Už mně to přestávalo bavit, bylo to jak v začarovaném kruhu.. pořád dokola..

Chtěla jsem strašně žít, tak jsem milovala turistiku, běh, kolečkové brusle, plavání, vše mi lékař zakázal. Můžete cvičit, ale raději buďte v klidu. Pamatuji si moc dobře, že jsem se dostala do stavu, kdy jsem se už nehýbala vůbec, poznala jsem sama v sobě neskutečný vzdor a odpor k pohybu. Každý pohyb mne bolel, všechno ..tak jsem se rozhodla, že se prostě hýbat nebudu, budu odpočívat a to přejde. Nebudu a nebudu, jak malé děcko, přece už mám takové bolesti, že nějaký pohyb mi přece nemůže pomoci. Každý pohyb byl pro mne utrpením, a žádné východisko nebylo. Pořád jsem se točila v kruhu, dlouhé měsíce. 2 týdny líp, měsíc hůře a znova, pořád dokolečka. Ke vší této bolesti se přidávaly další problémy, bolesti lopatkových svalů, krční páteře, různé problémy v pánevní oblasti, bolesti břicha, gynekologické potíže … ale v této době jsem neměla ani tušení, že všechno se vším souvisí. Mé rozhodnutí tedy bylo, se co nejméně hýbat a co nejvíce odpočívat.

Ale Vy všichni víte, ale možná taky ne, že jsem zvolila cestu do pekel. Čím méně jsem se pohybovala a se šetřila, tím mi bylo hůře. Můžete si představit, že je Vám ještě hůře, když už tak je vám  zle? Pamatuji si, že jednou jsem dostala tak velké bolesti do bederní páteře, že jsem zůstala ležet bez jakéhokoliv pohybu. I ten ne pohyb mně tak bolel, že jsem nemohla ani dýchat. Ležela jsem v obyváku na pohovce a plakala bolestí, prosila jsme manžela ať zavolá záchranku. Přijela. Paní doktorka na mně koukla, na což tak trochu otráveně řekla ať se otočím, že mi píchne něco od bolesti. Dívala jsem se na ni jak blbá. Co po mně chce ať se otočím, když nemohu ani dýchat. Asi ji moc nepomohlo, že jsem ji to řekla. Nabrala lék do stříkačky, nějakým způsobem se dostala k oblasti zad (ležela jsem tváří k paní doktorce)  a píchla. Pamatuji si neskutečnou bolest, s tím, že za chvíli dojde k úlevě. Na což se sbalila a odjela. Pamatuji si, že jsem chvíli byla mimo, probrala mne neskutečná bolest, daleko větší než původně, větší než jsem kdykoliv zažila. Těžce se mi to přiznává, ale tehdy jsem si přála, aby to skončilo. Všichni jsme si mysleli, že je to moje poslední hodinka.

Bohu díky, nebyla. Nějakým způsobem se mi po dlouhé a nesnesitelné bolesti podařilo usnout. Ráno bolesti pořád přetrvávaly, ale to co jsem prožívala po píchnuté injekci se nedalo porovnat.

Tehdy jsme si uvědomila, že musím začít bojovat, za každou cenu, pro manžela, pro děti, pro sebe. Že život je obrovský dar a já se ho jen tak nevzdám. Nikdy jsem nepoznala větší bolest a jelikož mi bylo dáno se dožít rána, tak udělám vše proto, aby můj život byl opět plnohodnotný / v rámci možností/.

A všechno začalo znova. Dostala jsem se k neurochirurgovi do Ostravy. K panu doktorovi jsem přišla v hlubokém předklonu, po malinkatých krůčkách i 90 leté babičky chodí lépe. Opětovně bylo potvrzeno, že zdravotní stav mé páteře je opravdu velice vážný. Bylo mi něco málo přes 30 let, perfektní kandidát na operaci, a určitým způsobem jsem se s touto variantou začala smiřovat.  ale... ale pan doktor řekl: „operaci bych Vám nedoporučoval. Páteř byla postižená v široké oblasti a nebyla úplně bezpečná. S klidnou tváří a velice lidsky přistoupil k jiné možnosti. „ Jste moc mladá, vím že máte obrovské bolesti, prosím zkuste cvičit“ - Cvičit? Odpověděla jsem .. a to mi pomůže?? Pomůže.. odpověděl. Musíte ale odvrátit stavy ischiasu - seknutí , na co nejdelší dobu. Je to jak byste se řízla do stejného místa, několikrát pořád dokolečka. Tělo nemá čas se zotavit a zase se říznete. Musíte získat čas  a hýbat se. To byla neskutečná informace, najednou mi to došlo. Potřebuji čas aby se tělo mohlo uzdravovat, jak mu dám ty správné podmínky a čas , tak to půjde, musí jít.. Ale ta jediná věta … ano může se to spravit.. mi dodala tolik naděje jak nikdy nic v životě. Jeden z nejlepších lékařů operujících páteř mi dal naději, že cvičením lze tento stav odvrátit. Odešla jsem s nadějí a přesvědčením, že budu cvičit.

Ale jak? Zase jsem byla na začátku. Rozhodla jsem se začít poslouchat svoje tělo. Tím, že mně stále bolelo, tak jsem myslela na sebe pořád 24 hodin denně. V noci v posteli, jsem se nedokázala otočit na druhý bok , vlastně se vůbec pohnout, přišla jsem na fintu, kdy jsem se chytla vzadu dřevěné opěrky na posteli a pak to trošku šlo. Přišla jsem na to, že když si čistím zuby , musím si sednout na vanu, že když uklízím musím si pokrčit kolena a mít rovná záda, že když sedám do auta nesmím se vyvalit jak vorváň do sedačky. Jo a ta sedačka v obyváku ta je na hovno. Půl roku jsem seděla všude na tvrdé židli, jak bych spolkla trubku. Zásadně jsem dceru vozila v kočárku a chodila na procházky, dlouhé hodiny a co nejvíce, chůze mi neskutečně pomáhala. Zkoušela jsem kde co. Dva krát denně jsem cvičila, ale tak že jsem ležela ráno a večer hodinu na zemi, začala jsem dýchat - někde. To jsem ani nevěděla kde, ale podařilo se mi nadechnout tak, že jsem si přivodila obrovské bolesti v bederní páteři. Jak to kruciš písek, že jak při nádechu mně rozbolela bederka, a tak moc. Nechápala jsem, jak to funguje. Ale zkoušela jsem to znova a znova, nejprve malinko, pak více. Začala jsem pomalu nějakým způsobem hýbat rukama , nohama a dýchat. Pak jsem se nemohla ze země zase zvednout. A na druhý den znova a znova a znova, to ne , to ano, to ne. Když jsem nemohla vstát se země už jsem ten cvik nikdy neopakovala. A zase jinak a pořád dokolečka. Nestabilní plochy, čočku, bossu, sms systém gumy, working hůlky, velký míč, malý míč. Informace jakým způsobem cvičit, nebo čeho se vyvarovat jsem horko těžko získávala. Ne-li vůbec. Jeden rehabilitační pracovník řekl tak a druhý opačně. V bazénu jsem měla ve stoje cvičit rotační cviky, ale nikoho nezajímalo, jak jsem z toho bazénu vycházela, jakým způsobem jsem se měla zpátky osušit a převléknout. Kolikrát jsem zůstala v šatně další půl hodiny, protože jsem nebyla schopna si obléknout spodní prádlo. O cestě domů ani nemluvě.

Začala jsem přemýšlet o pohybu, neustále. O tom, jak se cítím v běžných denních činnostech. Kdy mi tělo říká takto ne, udělej to jinak. Teprve tehdy po malinkatých krůčkách jsem začala pociťovat lehkou úlevu. Nebylo to hned, byl to proces na 3 - 5 let. Zapisovala jsem délku „bez bolestných“ a délku „bolestivých – nehybných“ stavů. Jak se mi podařilo prodloužit čas na 2 měsíce byla jsem hrdá, pak 3 měsíce, pak znova o pár týdnů dále, byla jsem šťastná. Dopřála jsem tělu čas, byla jsem na sebe opatrná a pečlivě si hlídala každý pohyb. Jen získat čas, pořád jsem si to opakovala dokolečka. I když mi bylo relativně o píď líp, pořád jsme měla „normální“ bolesti, o něco větší než kdysi, ale byla jsem alespoň pohyblivá, mohla jsem se postarat o děti a to bylo v této době to nejdůležitější. Byla jsem neskutečně vděčná, když jsem po ránu pomaličku vstala z postele, a nějakým způsobem se oblékla. Obléknout spodní prádlo a ponožky se stal nadlidským výkonem po dlouhou dobu cca 6 let. I na tuto činnost jsem si našla pomoc. Ve stoje jsem to nedokázla, v sedě už vůbec ne, tak jsem se oblékala v leže. Byl to celkem vtipný pohled a časem jsem si z toho dělala srandu, hlavně že jsem docílila výsledku.

Po cca 5 letech jsem pocítila pomaličku úlevu, ale nebylo to ono. Začala jsem jezdit do práce v kanceláři. Už mně tak často nesekalo, ale bolesti jsem měla pořád. A pořád jsem se nemohla věnovat pohybu naplno. Chtěla jsem víc. Říkala jsem si, když jsem už došla tak daleko sama, musí to jít ještě dál. Musím najít nějaké informace, školu, někoho kdo mi řekne jak to funguje, proč mě při dýchání bolí bederka, proč při chůzi mne nebolí a když ležím tak bolí. Proč když se za stoje otočím tak mně sekne, a když nepokrčím kolena zůstanu na zemi. Toužila jsem se dozvědět o svém těle víc, jak funguje, chtěla jsem jít znova do školy, třeba na rehabilitační sestru. Byla jsem odhodlaná, sedla jsem k PC a hledala školu kde mně to naučí. Brzo jsem zjistila že na rehabilitační sestru asi už nemám. Tak bude nějaký kurz, kurzů je všech všude plno někde něco bude. Mezi jinými jsem narazila na IQ v Praze.

Pamatuji si, jak jsem četla jejich stránky, naučíme Vás anatomii, jak tělo funguje, ukážeme Vám jak cvičit, můžete vše uplatnit pro cvičení s klienty to byla hudba pro moje uši. Vždy jsem chtěla pomáhat druhým a představa, že bych si pomohla sama a ještě bych mohla pomoci jiným, protože jsem věděla že to jde, byla pro mě neskutečně lákavá a přitažlivá. Stále jsem na to myslela a každý den se rodila větší touha poslat do IQ přihlášku. Jedna překážka tady byla a to cena a čas ... koho by nezajímala že?? Praha byla pro mne co jsem byla s dětma 12 let doma jako na konci světa, cena kurzu byla v této době pro nás nepřijatelná, čas školení přes 4 měsíce a tolik víkendů - šílené. Jak zvládnout cestu v důsledku bolestí. Ale já jsem se na jejich stránky vracela stále a stále, cítila jsem ze slov, že to nebude jednoduché, že to bude makačka a právě proto, mě to táhlo k nim. Možná proto, že jsem už ušla tak dlouhou cestu sama, nechtěla jsem se smířit s rychlokvaškových školeních, ale toužila jsem po kvalitě. Která díky ceně a čase byla pro mě ještě více věrohodnější. Už mně nezajímal Olomouc ani Brno, ale Praha. Táhlo mně do IQ neskutečným způsobem.   Probírala jsem to s manželem, rozhodovala jsem se dlouho i díky tehdy chybějící částky.  Ale kdyby se mi podařilo nějakým způsobem ty peníze získat, budu vědět že mám do IQ jít. Dodnes je to pro mne jako zázrak, aniž by kdokoliv cokoli věděl od rodiny jsem dostala k narozeninám značný obnos, a 13 plat od mého zaměstnavatele.. dohromady jsem získala potřebnou částku.

 Bylo rozhodnuto. Poslala jsem přihlášku a těšila se jak malé děcko. Pojedu do Prahy – podotýkám, že jsem nikdy v Praze nebyla, byla jsem plná očekávání a strachu, ale pevně rozhodnuta, už mně nic nezastaví.

A začal příběh IQ. Byl to šok. Něco takového jsem nečekala. Obrovské znalosti anatomie, pevná a jasná pravidla, Dan a jeho přísnost. V první chvíli jsem přemýšlela o tom, zda bych si to rozmyslela, jestli mi vrátí peníze. Dan působil velice direktivně, pro mě až nepřístupně přísně, ale zároveň od první chvíle vzbudil obrovský respekt. Zpětně to hodnotím jako velice potřebné, a přínosné. Velice dobře si pamatuji jeho první slova, budete makat, budete brečet, ale my vás to naučíme.

Měl pravdu, ve všem co řekl a vždy splnil všechno a to doslova. Proto u mě vzbudil neskutečný obdiv. Nebyly to jenom slova, ale opravdové činy. Plakala jsem a to ne jeden krát, potichu, když jsem byla sama jsem si to všechno protrpěla. Nikdo si ani nedokázal představit, jaké jsem měla ukrutné bolesti po nesnesitelně dlouhé cestě do Prahy ve vlaku, a pak 12 hodin na židli v IQ, nemohla jsem ani dojít na ubytovnu. A druhý den znova a znova, a cesta domů a další týden. Sezení na židli bylo to nejhorší pro moji bederku, byl to nekonečný boj a odříkání. Do dnes jsem neskutečně vděčná podpory mého manžela, který mi dodával odvahu a stál vždy na mé straně a podporoval mně. Pořád dokolečka opakoval, i kdyby ti jenom píď pomohlo má to cenu!

Cítila jsem, možná že se pletu, že se Dan na mně dívá, trochu jinak, že přes to všechno mně rozumí a chápe mně, čas od času mi řekl ať si stoupnu, nebo sednu. Asi viděl že jsem ten čas strávený na židli protrpěla. Za každou úlevu jsem mu byla neskutečně vděčná. Poslouchala jsem jej na slovo, byl moje poslední naděje. Jestli mě Dan nenaučí tak už nikdy nebudu žít plnohodnotný život, a já už nechci tu bolest - nechci. Každé jeho slovo, bylo jak zrníčko písku a já sem je pečlivě, sbírala, střádala a lepila z nich cihličky, abych mohla začít stavět z pevných základů. Učil nás jak prvnáčky, jak ležet na zemi, jak dýchat, proč dýchat. A najednou si člověk uvědomí, že vlastně tak jasná a zdánlivě jednoduchá pravidla celý život ať už vědomě či nevědomě porušoval, ničil a bořil. Sám svou nevědomostí přispěl ke stavu, který mně potkal. Bylo to pro mě opravdu těžké zjištění. Sama si za to mohu… Musela jsem se vrátit zpět, na úplný začátek, abych vrátila svoje tělo, tam kde mu přestanu jednou provždy ubližovat, ale budu vděčná za to, že se mi odměňuje zpětnou vazbou ve formě - jsem v pohodě nic mně nebolí.

 Doma jsem všechny poznámky několikrát přepisovala, kreslila, přemýšlela, četla a opakovala, pořád dokolečka. Poslouchat svoje tělo jsem už uměla, proto jsem cítila určitou převahu nad ostatními. Přesně jsem věděla, že jsem udělala něco špatně, protože mi to tělo řeklo. Na zemi jsem krok po kroku se učila cvičit, ani jednu věc sem nesměla zapomenout. Cvičila jsem denně, několikrát, vše jsem si procítila. Ručník pod hlavou to je paráda, všechny pravidla byly jak balzám pro moje tělo. Všechny masti světa, brufeny a prášky na uvolnění svalstva určené pro bolesti páteře jsem nahradila pouhým cvičením, podle pravidel.  Stalo se neuvěřitelné jak se mé tělo začalo uzdravovat. Jak jsem další a další víkend už dojela do Prahy bez bolesti.                                                                                        Každá informace byla pro mě neuvěřitelná a chtěla jsem vědět stále víc a víc. Pamatuji si na svůj největší zážitek cvik mobility hrudníku u zdi. Chtělo se mi brečet, slzy se mi draly do očí s bolestí, kterou jsem cítila. Ale důvěřovala jsem mu v plném rozsahu. Dan seděl vedle mě, (možná mně neviděl) i když si nejsem tak úplně jistá, protože On má oči všude – jen ať mně nevidí, jsem si přála.

 Po rolování u zdi jsem doma dostala 3 dny teploty, rozbolel mně hrudník , ale úplně mně přestala bolet bederka. Hrudník mně bolel půl roku, vždy když jsem začala cvičit rotace hrudníku. Myslela jsem že jsem nemocná. Ale nebolela mně bederní páteř, je to možné? Po půl roce mně přestal bolet i hrudník.

Jak je to možné? Nepřestávala jsem cvičit, a každý den, táhlo mně to, bavilo mně to, bylo to úžasné, začala jsem být závislá na cvičení, milovala jsem, když jsem mola cítit jak se svaly v mém těle probouzejí a protahují. Ten pocit byl úžasný a ještě úžasnější bylo po ránu vstát z postele bez bolesti. Po 8 letech, vyskočím z postele jako nic. Dneska mně bederní páteř nebolí skoro vůbec a jestli rozbolí tak přesně vím z čeho. Tělo mi to řekne.

V dnešní době díky IQ pracuji jako instruktor Pilates. Rozhodla jsem se povzbudit všechny, které trpí bolestmi bederní páteře nebo jinými bolestmi. Cvičte, cvičením to lze spravit. Nejste v tom sami. Ten pocit bez bolesti stojí za všechno, můžete dělat cokoliv, začít se znovu smát, a běhat, chodit po horách, plavat a blbnout, starat se o děti a chodit do práce, utřít si zadek a vyspat se jak nikdy před tím a hlavně úplně zapomenout na to, že vás někdy něco bolelo.

Bolest v bederní oblasti, nebo jakákoliv jiná - není normální, nikdy nebylo a nikdy nebude. Nenechejte tuto bolest, aby ovládla Váš život, protože máte jenom jeden a byla by obrovská škoda jej prožít v bolesti a beznaději. Máte na dosah ruky Ty, kteří Vám dokážou pomoci, ale nebudou pracovat za Vás. Bude to Vaše práce, ale jejich pravidla. Jak pravidla cestovního ruchu. Pokud pojedete podle značek, můžete dojet všude kde chcete bez nehody. Pokud si budete stavět vlastní značky, svoje pravidla, můžete narazit a většinou narazíte.

Musím využít této příležitosti a z hloubi srdce poděkovat Danovi a celé partě IQ, která s trpělivostí vedla každý můj krok a tímto v obrovské míře přispěli nejen k značnému zlepšení fyzického zdraví, ale i zdraví psychického, neboť jak již víme, vše se vším souvisí.

Na závěr bych ráda citovala Jana Wericha:

 „Kdo myslí jenom na sebe, ochudí jiné o sebe, ochudí sebe o jiné, zakrní a pak zahyne…“

Dane děkuji, že jsi nemyslel jenom na sebe, že jsi nás všechny neochudil o sebe, ale právě v obrovské míře obohacuješ, a svou pílí se stále dáváš a nabízíš. Děkuji, že tímto ukazuješ cestu dalším, kteří ve stejném duchu nechtějí zakrnět, ale opravdově růst.

Ze srdce děkuje Majka.

Podcast na toto téma si můžete poslechnout zde 



Nakup si pomůcky

Triko

Koupit 200,-

Sada míčků pro vbočený palec a pánevní dno

Koupit 452,-

Sada míčků pro vbočený palec a pánevní dno včetně poštovného

Koupit 615,-

Půlmíček

Koupit 180,-

Desky IQ

Koupit 121,-

Triko

Koupit 258,-