Článek - Olympijské vzpírání

aneb činka v ruce neznamená, že je všechno špatně...

Ve světě, kdy pozornost profesionálů právem čím dál, tím víc směřuje k problematice bolesti zad, pánevního dna, chodidel a dalších neduhů sedavé generace, může být tématika olympijského vzpírání vnímána se zamračeným obočím jako omyl. Do jisté míry souhlasím, ale i přesto je cílem tohoto článku zejména na tento “omyl“ poskytnout trochu jiný, nečernobílý náhled. A možná, když se zadaří, se i některé další sporty dočkají lepšího pochopení a ze stínu zřejmých nedostatků vyvstanou i dříve neviděná pozitiva.

Historie

Dokázat, kdo je nejsilnější v různých disciplínách, je snad vepsáno v samotné DNA lidského pokolení. Vzestup vzpírání, ač v trochu jiné formě, než té, kterou známe nyní, se ale dá vysledovat až v 19 století. První světový šampion se objevil roku 1891. (Ženy se dočkaly až skoro o sto let později roku 1987). Na olympijských hrách se s touto disciplínou setkáváme v roce 1896. V průběhu 20 století prošlo vzpírání mnoha změnami, dokonce bylo z her i několikrát vyřazeno. Moderní podoba blízká té dnešní, kdy vzpěrači soutěží v trhu a nadhozu, se objevila na Olympijských hrách 1972, které jsou bohužel známy více kvůli tzv. „Mnichovskému masakru“, při kterém bylo uneseno a následně zavražděno 11 Izraelských sportovců.

O co ve vzpírání jde?

Jednoduše řečeno jde samozřejmě o zdvih té nejvyšší váhy a vítězství.  Vzpírání je ale specifické a technicky náročné a právě v tom se skrývá jeho barvitost a kouzlo.

Dělí se na dvě výkonnostní oblasti: Trh a nadhoz. Trh je techničtější disciplína, ve které se osa/činka dostane nad hlavu v jednom plynulém pohybu, a to ve velice krátkém čase – od momentu, kdy se činka odlepí od země až po poslední fázi, kdy je v napnutých rukách nad hlavou, je to většinou kolem vteřiny až dvou. Pro představu - Lü Xiaojun, olympijský vítěz z her v Londýně 2012 v kategorii do 77kg dokázal vytvořit světový rekord, když v tomto extrémně krátkém časovém úseku dokázal zdvihnout 177kg.

Nadhoz je dvoufázový. Skládá se z tzv. přemístění, kdy se činka dostane ze země do předního dřepu a tzv. výrazu, kdy je následně vrhnuta nad hlavu a chycena v postoji podobném výpadu. V této disciplíně jsou dosažené váhy vyšší, než v trhu - v průměru o 20-30kg.

U obou mají sportovci rozdělení dle váhových kategorií 3 pokusy na zdvih té nejvyšší váhy. Pokusy jsou sledovány třemi rozhodčími, kteří sledují techniku provedení a nakonec výkon i “oznámkují“. Červeně pokud bylo něco špatně, bíle pokud se vše podařilo. Pokud dva ze tří rozhodčích zvolí červenou, pokus je neplatný, i kdyby ho vzpěrač zvládnul. Mnoho dalších pravidel není jmenovaných, ale nejsou pro článek podstatná.

Kontrola, výbušnost, obratnost, síla těla, síla mysli a odvaha

Už ze samotného názvu “Olympijské vzpírání“ by člověk mohl usuzovat, že je to sport pouze pro vybranou skupinu olympijských aspirantů. V následujících řádcích, se ale snad podaří vysvětlit, proč tomu tak není a jak z něj můžou benefitovat sportovci i nesportovci, profesionálové i neprofesionálové, mládež i dospělí. Tato část je rozdělena na 5 okruhů, ve kterých vzpírání exceluje.

KONTROLA – Lépe řečeno kontrola pohybu. Mám pro vás úkol, zkuste si sednout do hlubokého dřepu, co nejrychleji se z něj zvednout do propnutých nohou a výponu na špičkách a ihned zase sednout do dřepu s rukama nad hlavou. Blahopřeji, právě jste zvládli zjednodušenou formu trhu. Nebylo to tak lehké, viďte? A co teprve s činkou vážící třeba tolik co vy a bez ztráty rychlosti. Nároky na CNS (Centrální nervovou soustavu) jsou u vzpírání obrovské, protože je zapotřebí pracovat s celým tělem a všemi končetinami naráz. Zatímco nohy musí pracovat na trojité extenzi kotníků, kolen a kyčlí, ruce musí po celou dobu zůstat volné jako provazy. Ale jak, když drží činku, která se má navíc dostat nad hlavu? Správné rozdělení úsilí do jednotlivých částí zdvihu je důležité pro dokonalé provedení obou vzpěračských disciplín. Plná kontrola nad vlastním tělem je tedy v tomto sportu zcela nenahraditelná.

VÝBUŠNOST – Jak bylo řečeno výše, vzpírání je výbušný a rychlý sport. Dynamika pohybu trhu a nadhozu se dobře přepisuje do jiných sportů, kdy je potřeba maximální a rychlý výdej energie v krátkém časovém úseku. Z různých forem trhu a nadhozu tedy mohou těžit sportovci z jiných oblastí jako např. sprinteři, skokani, volejbalisté nebo basketbalisté, pro které je nutný dobrý výskok, jehož součástí je právě trojitá extenze dolní končetiny. Ne nadarmo mají vzpěrači solidní vertikální výskok, aniž by ho jakkoliv trénovali.

OBRATNOST – Mobilita, pružnost, ale zároveň síla skrze maximální kloubní rozsahy. Vzpírání nelze provozovat, aniž by se jedinec pravidelně staral o své tělo. Správně vedený trénink tak kultivuje nejen techniku jednotlivých cviků, ale zároveň zvyšuje povědomí o vlivu špatné funkce kloubů a svalů na jejich provedení. Důležitá jsou také kompenzační cvičení např. pro mobilitu páteře, která je v tomto sportu extrémně zatěžována (zejména na profesionální úrovni).

SÍLA TĚLA – Síla těla mluví za vše. Ačkoliv se dá polemizovat nad tím, jestli je vhodné a prospěšné, aby tělo zvedalo váhy třeba nad 100kg, oponovat se dá citátem známého powerliftera Marka Bella: „Strength is never a weakness.“ aneb “Síla nikdy není slabina.“ A ať už síla znamená 20, 50 nebo 100 kilogramů, jejím tréninkem se tělo udržuje všestranné a připravené na zátěž.

SÍLA MYSLI A ODVAHA – Síla mysli a odvaha. Jde něco takového vůbec trénovat? Zde se bude hodit malá perspektiva, jejímž autorem je David Spitz, majitel vzpěračské tréninkové haly a stejnojmenného Youtube kanálu California Strength. Zatímco např. u sprintu je čas ve finiši a možný rekord výsledek vaší maximální snahy během závodu, u vzpírání si nejdříve zvolíte váhu představující např. světový rekord a poté je na vás abyste ji také zvedli. Je úplně jiné, když sednete k pololetnímu testu, dáte do něj vše a nakonec dostanete jedničku, a když sednete k testu a učitel řekne “Jestli chcete jedničku, máte deset minut“. V té chvíli je nutná psychická odolnost, mentální síla a schopnost pracovat pod tlakem a stresem a v neposlední řadě i klid. A nemusí jít jen o maximální váhy, platí to i pro trénink. Co se týče odvahy, těžko najdete člověka, který by chtěl, aby na něj spadla byť jen prázdná činka. Jednomu se pod tu letící a nemalou váhu holt nechce skočit, bojujete proti vlastnímu instinktu se o to nepokoušet a překonat tento pocit vyžaduje odvahu. A odvaha často lidem chybí - ať už k tomu je důvod jaký chce. Vzpírání může pomoci budovat sebevědomí, disciplínu a inspiruje k progresivnímu zlepšování, které nás v mnoha formách provází v životě i práci.

Co je vzpírání?

Začněme spíš tím, co vzpírání není. Není pro všechny. Pomineme-li fakt, že se zkrátka části populace nelíbí, což se může říct i o formulích, hokeji nebo běhání, je to disciplína vyžadující mnohé. Od tělesné zdatnosti a připravenosti, po tu mentální. Mezi rehabilitační a zdravotní cvičení ho také asi těžko lze zařadit. Ale který sport ano? To ale neznamená, že ho nelze využít. Svět fitness není černobílý a zavrhnout fascinující sport jen kvůli tomu, že se v něm zvedají těžká břemena, je krátkozraké. Na rozdíl např. od kulturistiky dochází během vzpírání k tréninku pohybových vzorů, se kterými se v životě setkáváme denně. Dřep, mrtvý tah, skok, výdej ale i absorpce energie. Jde o trénink a zlepšení dovednosti, která má příznivý vliv na výkon v celé řadě sportů ale i v životě. Pro získání všech benefitů je ovšem nutné kvalitní vedení a coaching a v neposlední řadě i připravený cvičenec. Pozor tedy na zahrnutí vzpěračských prvků do dnes populárních kruhových nebo crossových tréninků, kde jde často více o čas, počet a rychlost, než techniku.

Moje zkušenost

O tom, že si vzpírání vyzkouším, jsem přemýšlel už několik let. Vždy jsem tíhnul k dynamickým a výbušným sportům, kde šlo o výkon jedince, spíše než týmu. Než jsem se ale odhodlal, pracoval jsem několik měsíců denně na mobilitě všech kloubů a páteře, aby pro mě byly technicky a fyzicky náročné začátky co nejméně rizikové. V průběhu stále trvajícího učení, mi čím dál tím víc dochází, proč jsou moji klienti často frustrováni tím, že jim při cvičení něco nejde, tak jak si představují. Vždyť to tak jednoduše vypadá, proč to i jednoduše nejde? Proč, když svým kolenům řeknu “NAPNOUT!“ tak je pokrčím? Ačkoliv je rozdíl mezi vzpíráním a např. Pilates či kompenzačním cvičením přímo vesmírný, nabízí mi i tak neuvěřitelnou perspektivu a umožňuje mi pochopit dříve nepoznané souvislosti. Například jak moc ovlivňuje mobilita kotníku postavení páteře a jakým způsobem její nedostatek tělo kompenzuje. Překvapením pro mě bylo i to, že na rozdíl od své trenérské profese, kde moje hlava musí při kontrole klientů pracovat a nonstop analyzovat pohyb a provedení, u vzpírání se vyplatí pravý opak. Vypnout, relaxovat. Protože jakmile hlavu zahltím všemi povely pro celé tělo, vypadá a dopadá vše mnohem hůř, anebo vůbec. Máma mi vždycky říkala “Když neděláš věci pořádně, nedělej je vůbec“, když tedy mé všeanalyzující hlavě coach Luděk Bečvář řekl “Na nic nemysli, hraj si s tou činkou, zkoušej si.“ přirozeně jsem nerozuměl. Když jsem mu ale máminu památnou větu zopakoval, odpověděl “Tak si hraj pořádně!“. A od té doby jde všechno tak nějak lépe a snáz.

Neexistují jen dvě barvy

Černá a bílá. Zdravotní a špatné. Vzpírání má mezi mnoha lidmi nálepku nebezpečného sportu. Sportu, který drtí páteř a ničí kolena. Asi jako basketbal, a tisíce tréninkových odrazů a dopadů a výronů a zlomenin. Vždyť i na přechodu můžeme špatně sejít z obrubníku a nakonec si zlomit ruku. Často je tento náhled jen otázka toho, že člověk vidí činku v ruce a automaticky mu v hlavě svítí červená. Doufám a věřím, že tento článek vrhnul na téma trochu jiné světlo, ukázal další barvy nebo přinejmenším pár dalších odstínů šedi.